… nám na pár dní zamotala hlavu a trochu zastínila radost z rychle postupující stavby domu.
Seběhlo se to takhle:
Jednoho dne zastavil u našeho auta v Maguezu úplně cizí chlap zrovna v okamžiku, kdy jsme se převlékali z pracovních úborů do civilu, a v rychlém sledu za sebou nám položil tři otázky.
1) „Vy jste majitelé tohoto pozemku?“ Když jsme přitakali pokračoval
2) „Jste ochotni zbourat horní stranu toho nově postaveného plotu a umožnit mně a dalším vlastníkům pozemků nad vámi přístup přes vaši parcelu na naše pole?“ Když jsme zcela automaticky zakroutili hlavami na znamení nesouhlasu dodal
3) „A bude vám vadit, když necháme soudním příkazem zastavit vaši stavbu?“ Vzápětí nasedl zpátky do svého drahého SUV a odjel. A my zůstali celí zkoprnělí stát na silnici, každý s jednou nohou ještě v rozdrbané pracovní pohorce a druhou už v sandálu. Představa, že přímo kolem oken našeho obýváku, prostředkem terasy a dál do vrchu bude proudit dav vesničanů s motykami, byla v tom okamžiku daleko za hranicí naší představivosti (i tolerance).
Před koupí pozemku jsme se – samozřejmě – pečlivě ujistili o tom, že na něm neváznou jakákoli věcná břemena či pachtovní práva a v kupní smlouvě je to uvedeno. Sebejisté chování toho chlapa nás ale nahlodalo natolik, že jsme hned po příjezdu domů začali žhavit kontakty na realitní makléřku, která prodej zprostředkovala, bývalé majitele i právníka. Všichni nás svatosvatě ujistili, že žádné nároky nepadají v úvahu a že se nemáme ani v nejmenším znepokojovat. Jenomže to vám tady říká každý a neustále, i v případech, kdy se nakonec ukáže, že jste se znepokojovali plným právem. Takže zcela na rovinu, přátelé, ty 2 týdny kdy jsme čekali, až náš právník zjistí, jak se věci mají, jsme úplně klidní nebyli.
Ale teď už jsme. A věci se mají takto: ve Španělsku existuje zákon, který říká, že „co je vidět, to platí“. A přes náš pozemek v minulých staletích vedla oslí stezka, kterou se vesničané dostávali na pozemky ve druhé linii od veřejné cesty. Ta oslí stezka je na snímcích z družic patrná naposledy těsně před rokem 2000. Což je hrozně podstatné, protože pokud se „vydržená“ cesta na cizím pozemku neužívá po dobu 20 let, právo na „vydržení“ zaniká (podobná úprava existuje i v Česku). Takže jsme doslova „o fous“ unikli docela velkému průšvihu. Jak by se vám, přátelé, zamlouvalo, kdyby vám pod okny chodili oslíci a dávali o sobě vědět hlasitým hýkáním? 
