Včera poprvé po 6 týdnech směli na hodinu vyrazit ven na procházku v patřičných odstupech kromě majitelů psů taky rodiče s dětmi. My – nemaje děti ani psa – zatím ne. Bylo až dojemné sledovat z balkonu skotačící děti s míči, koloběžkami a tříkolkami. A bylo taky trochu zvláštní pozorovat, jak se na pobřežní promenádu pomalu vrací život, neboť za těch 6 týdnů jsme mu zcela odvykli.
Život poté si však někteří Španělé nejspíš představují jinak, než jaký bude ve skutečnosti. Ze stále většího počtu oken a balkonů visí velké nápisy:
❤Až to skončí, budeme se objímat o to víc❤
¡V létě si polibky a objetí vynahradíme!
❤Zase budeme slavit, líbat se a objímat❤
Z nápisů čiší hluboký stesk Španělů po jejich zvyku na potkání se objímat i s jen letmými známými. Po týdnech vysedávání doma jen s nejbližší rodinou, bez jakéhokoli společenského vyžití a pouličních slavností musí trpět těžkým absťákem. Ke svým zvykům se ale nejspíš hned tak nevrátí, pokud vůbec. S Vr. máme teorii, že možná Španěle postihla epidemiie koronaviru tak těžce právě pro jejich neodolatelné nutkání při každé příležitosti se líbat (a předávat si bacily a viry)… A musíme přiznat, že určité „zvětšení osobní bubliny“, ke kterému teď – jak doufáme – dojde, velmi vítáme.
Na druhou stranu se nám bude trochu stýskat po úplně vylidněné městské pláži, kterou už takto asi neuvidíme.
Ale jinak už se nemůžeme dočkat, až Vr. odloží dalekohled, já knihy a zástěru, navlékneme zase montérky + naše pověstné sněhobílé košile a vyrazíme do Maguezu dokončit plot.
