Když jsme několik hodin po vyhlášení stavu nouze ve Španělsku dorazili do největšího supermarketu Mercadona, rýže a většina luštěnin už byla zcela vykoupená. Luštěniny Vr. oželel celkem snadno a poté, co zjistil, že v regálech s masem a vínem ještě nějaké zboží zůstalo, byl náš soukromý stav nouze zcela zažehnán. Tož tak.
Už jsme tady tak dlouho, že jsme každý stačili zničit jeden pár bot. Já ušoupala podpatky nejpohodlnějších lodiček a Vr. podrážky pohorek, ve kterých budoval plot. Při jedné procházce bočními ulicemi Arrecife jsme narazili na ševcovskou dílnu jako ze starých časů a v návalu nostalgie se rozhodli podpořit ševce tím, že namísto koupě nových bot si necháme oboje boty opravit a navíc zaplatíme cenu opravy v hotovosti a předem. A to jsme neměli dělat, neb se ukázalo, že platba předem je totálně demotivující nástroj. Teď už se ševce třetí měsíc chodíme co dva týdny zeptat, jak to vidí s opravou. Tedy – abychom mu úplně nekřivdili – zcela zbytečné byly jen první tři návštěvy, při dalších dvou jsme si vítězně odnášeli domů vždy jednu lodičku s novým pryžovým patníkem na podpatku. Vráťovy pohorky už jsme v podstatě odepsali a jen ze zvědavosti chodíme ševce čas od času pozdravit, zda přeci jen nevyměkne a opravu provede. Zatím se tak nestalo, ale slibem nás potěší vždycky.
Jenže to teď skončí, protože od zítřejšího rána začíná na celém španělském teritoriu platit karanténa, čili jemnější výraz pro zákaz vycházení kromě nejnutnějších pochůzek, ke kterým návštěva ševce zcela určitě nepatří. Ale – minule jsme zjistili, že stav opravy můžeme sledovat přímo z ulice „on-line“, aniž bychom museli vstoupit do dílny. Žlutá igelitka s pohorkami se totiž válí přímo v levém dolním rohu výlohy a postupně mizí pod haldou dalších igelitek…