V celém Španělsku si v zásadě všichni a všude tykají. Vykání je vyhrazeno pro vyjádření zvlášť velkého respektu či rozdílného společenského statusu. Já s tím mám tak trochu problém, celý život jsem zvyklá cizím lidem vykat a tykání mi – kromě nejbližší rodiny a přátel – moc nejde (ostatně mnoho z vás ví, jak dlouho jsem se k nabídce tykání odhodlávala a u některých z vás jsem se neosmělila vůbec). Ale tady vám většinou začne tykat hned při prvním setkání vaše dvacetiletá sousedka, údržbář, který jde něco zkontrolovat a v životě vás neviděl a totéž se opakuje s prodavačkou u pultu, takže to člověk prostě vezme jako fakt. Vr. to má lehčí, jednak nemá ve španělštině žádné zajeté návyky a jednak jako chlap si s řemeslníky na stavbě a se sousedy v taverně začne tykat zcela spontánně. Tedy se racionálně rozhodl, že se vykání vůbec nebude učit.
V Latinské Americe panuje jiná jazyková kultura – tam si lidi naopak zásadně vykají, často i v rodině. A nejen to: občas si vzpomenu na jeden španělsky pár, který jsme před několika lety potkali v Kostarice. Paní se mi po chvíli hovoru svěřila, jak jsou šťastní, že se přestěhovali z Evropy do Střední Ameriky, že má jen jediný problém – stále si nemůže zvyknout vykat psům 😊.