Nejprve díky za četné ohlasy na poslední příspěvek o zdraví a vaše náměty co dalšího by se ještě dalo dělat. Asi bych na tomto místě měla poznamenat, že oba s Vr. dobře víme, že jeho rameni vůbec nejmíň svědčí budování zídek. Ale svým způsobem nás právě tato činnost docela baví – což je štěstí, protože nás bude zaměstnávat přinejmenším ještě celé jaro. Upevnit kůly a natáhnout kari sítě byla celkem brnkačka, ale zídky… Náš původní předpoklad, že to zvládneme do vánoc, byla hodně naivní představa středoevropanů, kteří žádnou suchou zídku nikdy předtím nestavěli. 
Stavba zídek taky významně ulehčuje seznamování s místními, protože přirozeně poutá jejich pozornost. V současné době už známe všechny sousedy v dosahu 100 m, což si vyžádalo speciální opatření: pořídili jsme si mapku domů, kam si zaznamenáváme jména. Sousedé nás ve volných chvílích chodí pozdravit a podívat se, jak pokračujeme. Průběh setkání začíná prakticky vždy uznalým pokýváním hlavou s pohledem na parcelu, pak prohodíme pár vět, občas vyslechneme radu co udělat lépe a často nabídku, že by zídku s bratrem/bratrancem/švagrem či jiným příbuzným udělali místo nás (za peníze, samozřejmě). Jelikož poloha a velikost naší parcely je tady předmětem všeobecného obdivu, počínaje závozníkem kari sítí a konče pracovníky geologického průzkumu, pochopili jsme, že jsme zřejmě považováni za boháče, ze kterých by mohlo kápnout nějaké Euro. Otázkou je, zda se pak večer v taverně všichni nahlas nesmějí tomu, jak zídky bastlíme. Kdo má zájem, může se podívat jak nám to jde v sekci video.
Na druhé straně už jsme si všimli asi tří autobusů s turisty, které před naší parcelou taky zastavily. Možná jim průvodce vykládal o historii zdejších zídek v krajině a dodal jaké mimořádné štěstí mají, že mohou ještě dnes na vlastní oči vidět jedny z posledních domorodců při práci
. 