Rok: 2019

Ještě větší zmetek, než jsme doufali ...
By in

Ještě větší zmetek, než jsme doufali ...

Ano, jedná se o parafrázi někdejšího filmu a ano, řeč je o Miguelovi. Ten 16. listopadu odjel do Argentiny na dovolenou. Den předtím ho sice náměstek starosty Tino přece jen donutil dodělat připomínky pro našeho architekta a „údajně“ je i odeslat v oficiálním dopise. Údajně proto, že dopis do dnešního dne architektovi nedorazil a nikdo neví, co se s ním stalo. A vzhledem k tomu, že do Argentiny se nejezdí na týden, jako nejbližší program se před námi rýsuje dlouhé čekání nejprve na Miguelův příjezd a poté na konec vánočních svátků, které tady trvají zhruba od poloviny prosince do poloviny ledna 🤢. No, nevadí, jsme mladí, krásní, šťastní (a zdraví), to zvládnem! Ale jedno je jisté: večery si začínáme zpestřovat vymýšlením nejrůznějších rafinovaných způsobů pomsty tomu zákeřnému hajzlovi jednou, až postavíme...

Pro případ, že by náš dům přes veškerou naši snahu zůstal jen na papíře – a to doslova – přikládám pro vaši představu fotku papírového modelu, který za několik večerů vyrobil Vr.  No, není krásný?

Lanzarote není pro nemocný!
By in

Lanzarote není pro nemocný!

S mírnou zvědavostí jsme se v uvedený den v půl sedmé večer vypravili do ordinace č. 15 zdravotního střediska Valterra. V ordinaci nás uvítala příjemná mladá lékařka Gabriela. Vzápětí se ukázalo, že je Polka, která vyměnila práci v Madridu za Arrecife v podstatě z úplně stejných důvodů, z jakých my odešli z Česka. To nás okamžitě sblížilo a vytryskly vzájemné sympatie. Zeptala se, zda trpíme nějakými chronickými či akutními chorobami a vystavila nám poukazy na základní vyšetření v laboratoři. Na můj dotaz nás seznámila s průměrnými čekacími dobami ke specialistům, pro představu – na očního lékaře si počkáte zhruba 12 měsíců, na ortopeda 18! 🤢 Dále nám doporučila očkování proti chřipce, která tady poslední roky s přílivem turistů začíná řádit, přidala důrazný apel, že prostě nesmíme onemocnět a rozloučila se s námi motivačním výkřikem: „Lanzarote je nejkrásnější místo na světě, ale jen pro zdravý!“😊.

Byla to taková smršť informací, že jsme si až venku v čekárně uvědomili, že máme na rameni náplast po očkování a v ruce lístečky se seznamy různých soukromých specialistů, u kterých se sice nečeká, ale kteří jsou často velmi komerčně zaměřeni, takže cena za konzultaci se víceméně rovná ceně letenky do Prahy.

Každopádně, naše životní strategie je po návštěvě doktorky Gabriely ještě jasnější než dřív: budeme prostě neudolatelně zdraví!

Až půjdete za rok kolem...
By in

Až půjdete za rok kolem...

Tak jsme byli ve zdravotním středisku. Vyzvednout si španělské kartičky pojištěnců a seznámit se s lékařem, který nám byl přidělen. Návštěva to byla v každém směru velice zajímavá a poučná:

  •  Namísto kartiček nám strčili do ruky černobílé potvrzení velmi špatné kvality (kde jen jsme už podobné kopie viděli?😊). Když jsme se dožadovali plastových originálů, bylo nám řečeno, že došly a budeme-li mít cestu kolem někdy za rok, máme se zeptat, ale nic neslibují 😊.
  • Naše přání navštívit hned svého praktického lékaře způsobilo všeobecné pozdvižení, neboť místní praxe je taková, že ke svému lékaři se musíte objednat buď prostřednictvím internetové stránky či telefonicky v celostátním systému, a poté obdržíte datum a hodinu, zpravidla za 3 – 4 dny 🤢. Když jsme se zeptali, k čemu tedy vlastně praktický lékař je, ze zadumaného výrazu úřednice jsme usoudili, že si stejnou otázku klade taky. 
  • Pokud je vám tak špatně, že tolik dnů čekat nemůžete 😊, zajdete prostě na pohotovost, kde provedou nejnutnější úkony.
  • Je-li vám špatně a máte představu, co vám asi tak může být, je nejlepší vypravit se rovnou do nemocnice na příslušné oddělení. Dotazem, kterou státní nemocnici v Arrecife by nám doporučila jako nejlepší, jsme uvedli úřednici do velkých rozpaků – existuje totiž jen jedna, vysvětlila. Při pohledu na naši rozpačitost pak ještě upřesnila, že jedna na celém ostrově 🤢. Ovšem její výhodou oproti pohotovosti je, že tam budou specialisté. Nevýhodou, že tam budou taky davy lidí…
  • Po počátečním zmatku, ke komu vlastně spadáme, jsme získali termín návštěvy za 3 dny: já v 18:35 a Vr. v 18:40, na první pohled je tedy zřejmé, že se bude jednat o velice pečlivé a zevrubné vyšetření 😊.
Gastronomický festival... a policajti dobré vůle
By in

Gastronomický festival... a policajti dobré vůle

Aby to nebylo pořád jen o dosud marném čekání na stavební povolení a sportovních akcích, dnešní příspěvek je věnován gastronomickému festivalu Saborea, který se konal tento víkend v Teguise, a taky praktické ukázce práce dopravní policie.

Festival se – logicky – zaměřuje na prezentaci hlavních lokálních produktů, kterými jsou kozí sýry, ryby, plody moře, brambory a cibule (z Maguezu), víno a mořská sůl. Údajně se jedná o největší gastronomickou akci na Kanárských ostrovech. 

Těm, kteří mají přehled o celebritách z řad šéfkuchařů (my to nejsme), možná řeknou něco jména Sergio a Javier Torres či Antoni Luis Aduriz, všichni držitelé 2 Michelinských hvězd, kteří budou na letošním ročníku festivalu ve svých stáncích připravovat věhlasné lahůdky.

My s Vr. jsme rovněž hodlali festival navštívit a hojně degustovat místní speciality i vína. Tento úmysl nám však překazil mnou špatně naplánovaný a načasovaný cyklistický výlet, neboť jsem přecenila naši (mou) sportovní výkonnost a podcenila sílu větru a sklon svahů. Tím pádem jsme do Teguise dorazili až za tmy a velmi  zkřehlí, takže jsme se rozhodli oželet ochutnávku, naložit kola do auta a jet rovnou domů. O 2 minuty  později jsme dorazili ke kruhovému objezdu, na kterém stála policejní dodávka se zapnutým majákem a hlídkou. Ta zastavovala veškerá vozidla a jejich řidiči – Vr. taky – se museli podrobit dechové zkoušce na alkohol, což je tady naprostá rarita. V tom okamžiku jsme velmi děkovali prozřetelnosti, že nás zachránila před malérem. A současně pochopili, proč několik vozů v předstihu zastavilo a řidiči si vyměnili místo se spolujezdkyní… Až o něco později jsme si uvědomili ještě dvě velmi sympatické skutečnosti: že kromě majáku mělo to auto na sobě obrovský pohyblivý nápis „TESTOVÁNÍ NA ALKOHOL A DROGY“ a stálo až za prvním výjezdem z kruhového objezdu… Takže už víme pro příště, jak to tady o gastronomickém festivalu chodí. 😊 

Takový malý suvenýr…

Chybička se vloudí
By in

Chybička se vloudí

Možná už jste taky zažili situaci, kdy jste nedokázali  od sebe rozpoznat např. dva Japonce. Ale u Evropanů byste něco takového nejspíš nečekali. My taky ne. O to víc nás zaráží, že stejný problém řešíme občas i tady a pokud jsme dotyčného viděli třeba jen jednou a je to takový ten typický kanárský typ: černé rovné krátce střižené vlasy, černé oči, snědá pleť, vystouplé lícní kosti, ostrý nos, drobnější štíhlá postava, nejsme si někdy při druhém setkání úplně jistí, zda je to skutečně on… dokud se neusměje, či nemávne na pozdrav.

Stejným způsobem tápeme ve jménech – skoro každý se tady jmenuje Juan, Miguel či Francesco a příjmením Fernández, Hernández, Rodríguez či Cabrera. Vzhledem k tomu, že každý Španěl má 4 jména – dvě křestní a dvě příjmení –  i při takto nízkém počtu jmen vzniká nepřehledné množství různých kombinací. Taky vzájemné pokrevní vztahy zdejších lidí jsou velmi propletené – skoro každý je blízce či vzdáleně příbuzný s každým. No, a kategorie „kamarád“ je kapitolou sama o sobě a zejména Vr. na ni začíná být alergický. Ať totiž s místními mluvíme o komkoli, pokaždé zazní, že dotyčný je „velký kamarád“. Když pak něco potřebujeme, často se ukáže, že to půjde až pozítří, „až bude mít úřední den“,  anebo že „bere telefon jen ve středu mezi  8 – 10“…

Kombinací všeho výše uvedeného se pak dostáváme do nejrůznějších vesměs komických situací, kdy něco vzkazujeme jednomu bratrovi po druhém a ukáže se, že dotyčný žádného bratra nemá, domníváme se, že mluvíme s kolegou dotyčného a vyjde najevo, že je to syn, získáme kontakt na údajnou pomocnou sílu pro všechno a při domlouvání podrobností zjistíme, že mluvíme se šéfem firmy.

Zatím největší  trapas se nám podařil před pár dny, kdy jsme po skončení  úklidu pozemku chtěli dát šikovnému starému a trochu handicapovanému bagristovi „na přilepšenou“ 10 Eur přesvědčeni o tom, že ho mladý majitel firmy (se kterým jsme zakázku dojednávali) určitě bere na hůl… a ukázalo se, že onen bagrista je majitel firmy…

Zima přichází...
By in

Zima přichází...

… aspoň to tak vypadalo minulý týden, kdy denní teploty  poklesly na  19-22°C, oblohu pokryly mraky a začal vát silný vítr. Změnu počasí jsme pocítili hlavně v Maguezu, kde poslední dny intenzívně pracujeme. Haldu plevele jsme zlikvidovali a pustili jsme se do budování plotu. Ke dnešnímu dni máme usazených 11 sloupků, což představuje 33 m, neboli zhruba 1/8 celkové délky🤢. Jelikož – jak už zaznělo – nemáme vodu, vymyslel Vr., že sloupky postavíme do uříznutých kanystrů od vody, zasypeme kameny zevnitř i zvenku a to celé zahrneme pískem. Jelikož vulkanické kameny jsou ostré a nesmírně tvrdé, sloupky drží jako zabetonované. Co ale zpočátku limitovalo náš postup byly kanystry, protože ve dvou získáme za týden maximálně 5 prázdných nádob. Ve druhé fázi jsme (tedy já) vybírali kontejnery na plast, což nebyla zrovna práce snů. Zanedlouho jsme však měli štěstí a já se u kontejnerů na odpad seznámila s dalším sousedem – vinařem – který ve velkém likviduje použité kanystry, přesně takové, jaké potřebujeme. Další výhodou této známosti  je získání přísunu dobrého vína.

Při práci většinou vídáme někoho z místních, jak venčí psa. A je docela legrační pozorovat, jak každý pes vždycky radostně zamíří k našemu pozemku, zatímco majitel se všemožně snaží mu v tom zabránit s výrazem: „Nechápu, co si to dnes vzpomněl.“ Jenže z výrazu psa lze jasně vyčíst otázku: „Proč zrovna dneska ne?“ 

Ale zpátky k počasí – v minulých dnech jsme si naplno uvědomili, že budeme bydlet na horách, protože ledový vichr o rychlosti blížící se uragánu pronikal až do kostí, takže jsme si občas připadali spíš jako na hřebenovce v Krkonoších koncem ledna, než na ostrově věčného jara. Situace dospěla tak daleko, že jsme  vyhledali krabici se svetry, namísto studené limonády s sebou začali vozit termosku s horkým čajem a uvažovali zda nevybalit čepice.

A pak se včera rázem zase oteplilo a znovu je na koupání.

Haría Extreme
By in

Haría Extreme

… je běžecký závod, který se koná v sobotu 16.listopadu. Letos se pořádá už 9. ročník a účastníci si mohou vybrat ze 4 kategorií: Starter, Medium, Maraton a Ultra. Varianta Ultra měří 95 km, převýšení trasy činí 3 050 m a zahrnuje běh podél i napříč prakticky celým ostrovem. Uvedená kategorie startuje ještě za tmy, aby si účastníci mohli vychutnat východ slunce v oblasti s největší koncentrací sopek. Start je v oáze Femés, kde byly nalezeny pozůstatky historicky prvního osídlení na Lanzarote. Poté vede trasa ojedinělou měsíční krajinou La Gería a vulkanického národního parku Timanfaya až k pláži Famara na západním pobřeží ostrova, pokračuje přes nejvyšší kopce do vesničky Arrieta na východním pobřeží. Poslední úsek závodu vede přes sopečná pole sopky La Corona až na útesy přímo nad Maguezem a po jejich vrcholu do cíle v Haría. Závod je součástí prestižního Spain Ultra Cup a nejen to – příští 10. ročník bude světovým šampionátem organizace WMRA (World Mountain running Association). Současně se poprvé za 36 let tento šampionát uskuteční na španělském území.

Výše uvedenou stručnou informaci jsem napsala předtím než jsme se s Vr. v sobotu dopoledne vydali závodníky osobně podpořit. Tedy v době, kdy jsem neměla ponětí, o jak šílený závod se ve skutečnosti jedná. Ono už jen zdolat vzdálenost 95 km je samo o sobě velmi imponující výkon. Natož ji uběhnout. A ještě když na vlastní oči vidíte, jak vypadají některé úseky trasy, po jakých útesech musejí  soutěžící nejdřív seběhnout dolů k moři a pak zase vyšplhat nahoru, navíc bičováni vichrem z moře o síle téměř uragánu… pak teprve pochopíte – tak jako my – že Extreme v názvu závodu není žádná nadsázka. A že můj výklad o startu za tmy, aby si soutěžící mohli „vychutnat východ slunce“ je naprostý blábol; na „vychutnávání“ v tomto běhu není prostor, za tmy se startuje proto, aby aspoň pár prvních stihlo doběhnout do cíle ještě za světla, než padne další tma. Nejrychlejší čas je zhruba 11 hodin, ale většině závodníků trvá dokončit závod 14 – 17 hodin. 
My s Vr. jsme ušli po útesech jen zlomek celé trasy a přijeli jsme domů tak  vyfoukaní, zkřehlí a unavení, že jsme namísto odpoledního výletu na kole po zbytek dne jen odpočívali.

Běžec (malá žlutá tečka) v pravém dolním rohu…

Kdo kamarádí se starostou...
By in

Kdo kamarádí se starostou...

… žije nějakou chvíli v naději, ale za krátký čas pochopí, že posunu ve své záležitosti se touto cestou stejně nedočká. Mladý a politicky bezpochyby ambiciózní náměstek starosty Tino – který také bydlí v Maguezu – se před 3 týdny holedbal, jak se v naší věci bude angažovat a že podnikne patřičné kroky. Za příslib, že nejpozději do 15. listopadu obdržíme připomínky Miguela k projektu od nás obdržel basu piv. Jelikož celé další 3 týdny jsme od našeho architekta neobdrželi absolutně žádnou zprávu, napsali jsme dnes odpoledne (14.11.) Tinovi, že dosud žádné připomínky nepřišly a vzhledem k tomu že zítra je 15. listopadu, takže co jako? Odpověděl v optimistickém duchu, že Miguel má od 15.listopadu dovolenou a tedy ty připomínky určitě ještě než odjede zašle – ve stylu slibem nezarmoutíš. S dovětkem, že náš architekt je o průběhu záležitosti „dobře informován“. Okamžitě jsem zatelefonovala našemu architektovi a dozvěděla se, že to jediné, co ví je, že Miguel údajně své připomínky „už brzo zašle“. Hmmm, tak přesně tohle jsme si přáli slyšet.

Vr. pak doma hrozně zuřil a vyhrožoval, že půjde Tinovi říct, ať vrátí to pivo!

Naší záchranou je ten velký pozemek, na kterém se vždycky spolehlivě vyšťavíme z každého vzteku a frustrace. Už jsme naplnili 4 kontejnery suchým plevelem a v přestávkách mezi výměnou plného kontejneru za prázdný si zase připravujeme věci na stavbu plotu. 

A stížnosti na malou velikost fotek v textu jsme tedy tentokrát vyhověli, i když si nejsme jistí, zda v našem věku nejsou jakékoli detaily spíš na škodu.😊 
              

              

 

Malá zelená kartička
By in

Malá zelená kartička

Formulář S1 – pokud vám jej zdravotní pojišťovna schválí (a tedy vyplní, orazítkuje a zašle) – představuje její závazek, že bude hradit za pojištěnce veškerou zdravotní péči v cizině. S formulářem  +  pasem, dokumentem zvaným empadronamiento, potvrzením z banky o zaplacení poplatku a kopiemi všech těchto dokladů musíte nejprve zajít na přistěhovalecké oddělení policie, abyste získali tzv. kartu rezidenta a poté se mohli zaregistrovat do systému zdravotní péče a nechat si přidělit lékaře. Je to tedy poměrně důležitý dokument.

Po několika dalších dnech marného čekání, čilé mailové korespondence a telefonického žadonění jsme s Vr. pracovnici VZP  společnými silami udolali a obdrželi od ní v příloze emailu černobílý sken formulářů S1 velmi mizerné kvality. Po námitce, že v této podobě formulář nevypadá moc důvěryhodně a že nás s ním nejspíš na policii i v Ústavu sociálního a zdravotního zabezpečení vyhodí, přišlo vzápětí ujištění, že se zatím nikdy nestalo, že by zahraniční instituce tyto skeny neuznaly. Po našem vytrvalém domáhání se barevného skenu přišla odpověď, že formuláře vůbec v barevné podobě nemají, tisknou je pouze na černobílé tiskárně, protože barevný tisk je drahý. A abychom neměli mylná očekávání – v oné obálce, kterou toužebně vyhlížíme den co den, je taky jen černobílý exemplář. Tím nám vyrazila dech! My dva s Vr. se ale jen tak nevzdáváme a tak dlouho jsme otravovali, až úřednice nakonec souhlasila, že tedy formuláře naskenuje ještě jednou s barevným razítkem a parafou. Zajásali jsme. Jen jsme se neměli ptát na barvu razítka, je totiž ČERNÉ!!!

O chvíli později jsme si na tiskárně vytiskli poslední verzi zaslaného formuláře, kde se v moři světlejších a tmavších odstínů šedé na druhé straně úplně dole tetelila maličká 5 mm vysoká MODRÁ parafa. S velmi smíšenými pocity jsme se vypravili nejprve na přistěhovalecký odbor policie a pak do zdravotní pojišťovny a… všechno proběhlo v pořádku, formuláře nikdo nezpochybnil! A tak nám vrtá hlavou, proč vlastně česká zdravotní pojišťovna utrácí peníze za posílání formulářů poštou? Proč raději neinvestuje ušetřené peníze do barevné tiskárny?

Ale ten pocit, přátelé, když vám na policii předají malou zelenou kartičku rezidenta, potřesou vám rukou a popřejí hodně štěstí! Dnes úplně zřetelně cítíme, jak výrazně nám ta kartička vylepšila kvalitu života. Už proto, že před měsícem jsme definitivně ukončili svůj trvalý pobyt v Česku, čímž nám přestaly platit občanky, a my se cítili tak trochu bezprizorní.😊 Ale teď je obloha ještě modřejší než kdy dřív, mořská pěna bělejší a vzduch voňavější.😊 Jen to capuccino na hlavní třídě se jim dnes moc nepovedlo.