Když jsem před necelým týdnem psala o tom, jaký dárek dostal Vr. od místního zdravotního systému k narozeninám, netušila jsem, že ani já ke svému svátku nezůstanu pozadu, naopak, že ho výrazně trumfnu. Že navštívím nemocnici (jedinou na ostrově), poznám hned několik jejích oddělení a celková bilance bude: 8 stehů, rentgen hrudníku, ramene obou zápěstí a levého kolena, injekce proti bolesti na místě a recept na další léky proti bolesti s sebou…
Tomu předcházelo téměř pětihodinové čekání na urgentním příjmu a ještě předtím pád z kola v kamenitém terénu, kdy mě nárazový vítr při sjezdu z kopce doslova porazil, přičemž vítr je hodně slabé slovo. Stalo se to na útesech nad Famarou v severozápadní části ostrova a už když jsem padala, tušila jsem, že to bude průšvih. Když jsem pak na zemi jedním okem zahlédla úlomky dioptrických brýlí a na druhé oko neviděla vůbec, propadla jsem panice, že je to průšvih daleko větší, než jsem předpokládala. Cestou do nemocnice se však ukázalo, že jsem v první chvíli neviděla kvůli spoustě krve z roztrženého obočí, která mi oko zalila, ale samotnému oku – naštěstí!!! – nic není. Nevěřili byste, kolik krve vyteče z několika povrchových ran. Než jsme dojeli do nemocnice, byla jsem zakrvácená jako oběť pumového útoku. A uvnitř jsem se cítila jako po hodině v kleci s Karlosem Vémolou. Když mi pak konečně k ránu sešili obočí, řeznou ránu v dlani a přišili visící cár kůže zpátky k bradě, vydali jsme se konečně domů, abychom se posilnili na další den aspoň pár hodinami spánku.
Další den jsme totiž – díky intervenci náměstka starosty – měli spolu s naším architektem schůzku s Miguelem (mezitím se vrátil z Argentiny), na které se měly definitivně probrat připomínky k našemu projektu domu. Tu schůzku jsme prostě nemohli prošvihnout a já musela zmobilizovat veškeré rezervy, abych to vůbec dala. To ráno bylo hodně těžké. Nechám bez komentáře, že v době, kdy schůzka měla začít, Miguel v kanceláři nebyl a přišel až téměř o hodinu později s rukama v kapsách a frajerským postojem i pohledem. Celá schůzka pak proběhla poměrně v klidu, probíraly se věcné detaily. Veškeré připomínky byly samé ptákoviny, jako třeba že máme umístit jinam pračku (!) a podobně. Všechno se ale zvrtlo v okamžiku, kdy už jsme byli téměř na odchodu a padl dotaz, kdy tedy můžeme čekat vydání kýženého stavebního povolení. Odpověď, že: „Až to bude, tak to bude“ nás – samozřejmě – neuspokojila, začali jsme naléhat na stanovení nějakého konkrétního data a Miguel s odporným úsměvem prohlásil, že by to hypoteticky mohlo být do konce roku, ale taky to klidně může trvat ještě několik měsíců. V tom okamžiku už se Vr. neudržel a přede všemi a pěkně nahlas mu do očí řekl, že takového idiota ještě v životě neviděl. Tudíž, stavební povolení teď už určitě dostaneme velmi brzo.
Pak jsme jeli domů, dali si oběd, já zalezla do postele, protože účinek injekce proti bolesti už dávno pominul, a Vr. začal sepisovat další stížnost…