… máte to blbý. Po třech týdnech od první návštěvy vedoucího stavebního odboru provincie Haría Miguela jsme usoudili, že je načase změnit strategii, neb pasívní čekání na to, až „projekt posoudí a brzo poté zašle své připomínky“, evidentně nepřináší žádné výsledky. To, že si čekání zpestřujeme posíláním minimálně dvou emailů týdně Alejandrovi – našemu architektovi – s dotazem, zda už obdržel kýžené podklady, nemá taky žádný efekt – večer téhož dne pravidelně dostáváme odpověď, že Miguel buď nezvedl telefon, anebo zvedl a sdělil, že „až posoudí, brzo poté zašle“.
Mezitím nám několik stavebních firem, se kterými jsme začali jednat o případné výstavbě, vyjádřilo upřímnou soustrast, že spadáme do teritoria, kde vládne Miguel, dle všech „velmi, ale opravdu velmi zvláštní člověk“. Přesto se nápis na úvodním obrázku nemusí týkat zrovna jeho, protože Miguel se tady jmenuje každý třetí. Jen nám přišlo docela vtipné, vidět ten nápis poblíž Haría cestou na stavební úřad.
Mário, náš soused přes ulici, který se právě nastěhoval do nově postaveného domu, nás uchlácholil ujištěním, že získat stavební povolení je na celé výstavbě to absolutně nejtěžší a pokud přežijeme to, všechno další už pak bude jen lepší, rychlejší a radostnější. Lakonicky nám vysvětlil, že je prostě 
nutné obětovat několik měsíců a vlastní důstojnost a chodit se Miguela doprošovat, radit se s ním o každé ptákovině, do toho vkládat pasáže bezmezného obdivu k jeho profesním a manažerským schopnostem, chápavě přikyvovat, že plně rozumíte tomu, že právě na vaši žádost zatím nedošlo, vyjadřovat touhu být jeho přítelem a hlavně, za žádnou cenu se s ním nedostat do konfliktu. A pokud se vám podaří namíchat správný mix všech poloh – viz výše, jednoho dne prý Miguel usoudí, že vás už dostatečně ponížil a blahosklonně vám stavební povolení vydá. No, a jakmile se dům zkolauduje, hned se všichni pustí do práce a načerno si udělají všechny změny a úpravy, které jim Miguel v projektu škrtl. Mário je Venezuelan a určitě v životě zažil horší věci než trochu se plazit před státním úředníkem, pro nás je ale taková situace dost těžce stravitelná.
Každopádně jsme pochopili, že se budeme muset začít objevovat na stavebním úřadě každý týden. A rozhodli jsme se, že se pokusíme vzít aranžmá schůzek do vlastních rukou a pojmout je poněkud jiným způsobem, než si Miguel představuje. Vyžaduje dlouhodobé docházení na úřad a škemrání? Dobrá, vynasnažíme se mu to trochu znechutit. Každou návštěvu budeme co nejvíc protahovat, požádáme ho, aby mluvil v e l m i p o m a l u, necháme si jeho argumenty vícekrát zopakovat, poté všechno co řekl ještě jednou p o m a l u zopakujeme my, abychom se ujistili, že jsme dobře p o r o z u m ě l i, budeme se donekonečna v y p t á v a t na triviality, po celé jednání si budeme z a p i s o v a t poznámky, h l e d a t v naší složce různé papíry, dělat zmatek, tvářit se přihlouple, přitom se doširoka usmívat, ujišťovat ho o tom, jak moc nám záleží na tom, abychom byli přátelé, že pro nás jako cizince je tady jediným záchytným bodem a ujišťovat ho, že nám nevadí, že to nestihl, přijedeme pozítří znova a třeba už bude mít připomínky připravené.
Že nebude? Nevadí, přijedeme stejně a můžeme to znova probrat, vždyť jsme přátelé.
Že ne? Ale když přijedeme, tak se třeba přáteli staneme.
Že nestaneme? Ale to vůbec nevadí, stejně přijedeme.
Že už nemáme co řešit? Ale přece to stavební povolení…
Včera jsme si to při naší druhé audienci poprvé vyzkoušeli. Miguel nás přijal s neskrývanou nechutí a konstatováním, že už nám všechno potřebné sdělil minule. A my na to, že ano, jasně, úplně všechno kromě jedné maličkosti – termínu, kdy zašle své připomínky k našemu projektu, to jsme si nějak zapomněli poznamenat. S použitím všech připravených zdržovacích taktik se nám podařilo vydržet na židlích asi o 5 minut déle než minule a pak nás vyhodil. ALE: naše nová strategie přinesla nesporný výsledek – dozvěděli jsme se, že „až posoudí, brzo poté zašle“ 
.