Někdy jdou po sobě dny, které mají něco společného. Já to zažil minulý týden. Tři dny, kdy se hodně událo, a které měly jedno společné – písmeno K.
První den: Dorazil náš kontejner a zažili jsme velkou radost, vždyť shledat se po tolika měsících se svými věcmi, které pluly přes moře a oceány, to člověk zpravidla mockrát v životě nezažije! Když se vnitřek kontejneru přemístil do bytu, oslavili jsme to koupáním v moři, pardon v oceánu (abych neurazil Lanzaroťany), což je velký zážitek.
Druhý den: Zajímavý je, že některý věci se v životě opakují. Když jsme se nastěhovali do domu v Chýni, první měsíce jsme bydleli v jedné místnosti uprostřed nevybalených krabic. A protože jsme si neudělali pořádný seznam (kde by bylo přesně napsáno, ve které konkrétní krabici se konkrétní důležitá věc nachází, tak jsme nenašli dálkový ovladač k televizi, takže jsme se prostě měsíce na televizi nekoukali …
A teď se stalo přesně to samý „v růžovým“ s komputery kol, který jsem odmontoval na poslední chvíli, narychlo je vložil do „nějakýho pouzdra“, to celý pak do „nějakýho většího košíku, vázy či čeho“ a to všechno do „nějaký banánový krabice“… aby cestu ve zdraví přežily! Výsledkem bylo dlouhý a ke konci už zuřivý hledání, protože bez toho komputeru jsem nemohl vyrazit na mým milovaným kole, na což jsem se 3 měsíce hrozně těšil. Jednoduše proto, že elektrický kolo prostě bez elektrickýho pohonu „blbě“ jede! Jako poslední zoufalý řešení jsem navrhoval, že baterii vyndáme a budeme jezdit bez ní … ale i tak by kolo vážilo přes 20 kg…
Třetí den: K motorce jsem se vrátil po dlouhých letech vloni. Pečlivě jsem studoval dostupné informace, rady, tipy a prohlédl seriózní weby, např. motorkari.cz. Vloni jsem si na Hondě 650 F ověřil, že z motorky nespadnu a dokonce mě to baví, a tak jsem se začal zabývat zásadní otázkou: Jakou nejlepší motorku si mám pořídit? Volba padla na Kawasaki Z900. Proto jsem si hned po příjezdu (no vlastně příletu…) zjistil, kde je prodejce značky Kawasaki a hned pak jsem nenápadně Jitce navrhnul zbrusu novou trasu procházky městem (Jituška totiž nechce chodit opakovaně stejnou cestou – ano, takový problém já s ní mám) a byl jsem si jistý, že ráda půjde. Když jsme míjeli výlohu, byl jsem velice „překvapený“, jaká „náhoda“, že zrovna tady je dealer. Nevím nakolik Jitka té „náhodě“ uvěřila, ale rázem stála ve dveřích prodejny a obrátila se na prodejce: „Máte Kawasaki Z900?“ „Jasně, támhle stojí!“ No byla krásná, novoučká, nablýskaná, voňavá. Z900 na mě lišácky mrkala předními světly! 
Přátelé, já už v životě koupil hodně aut, i v cizině, takže jsem mockrát zažil, jak taková koupě probíhá. To se nejdřív chodí kolem a prohlíží, nadšením vyskakuje, pak se zase namítá, že na autě chybí to či ono, kroutí se hlavou, krčí rameny, pak se jdete projet, smlouváte o ceně, atd. Ale tentokrát to bylo úplně jinak. Estefano prohlásil: „Za 10 minut zavíráme, chcete tu motorku nebo ne?“ Já byl jako opařený, fakt jsem nevěděl co na to říct! Ale protože Jituška je báječná holka – vyřídila to za mě. „Jasně že chceme!! A jakou ještě jinou barvu máte kromě tý zelený, ta se mi nelíbí…“
Estefano otevřel katalog a povídá: „Tuhle limitovanou edici v červený, ale poslední 2 kousky pro celý Kanárský ostrovy jsou na Tenerife!“ Já mlčel jako zařezaný až na mě Jitka koukla: „Tak chceš jí, anebo ne?“ Ze mě vypadlo jenom: „Jasně!“ Estefano na kus papíru (od svačiny?) napsal číslo účtu a částku, podal mi ho a vyprovodil nás ven z prodejny, začínala totiž siesta. Venku se na mě Jitka podívá: „Máš vůbec radost?“ No, přátelé, to se nedá ani vyjádřit, jakou radost jsem měl. Hned večer jsem motorku zaplatil a šel spát. Až druhý den mi to pomalu začalo docházet: tak já budu mít Z900 !!!
Další 3 týdny jsem od Estefana pořád jenom slyšel, že motorka ještě nepřišla, protože:
– se připravuje pro přepravu…
– čeká v přístavu na naložení na loď …
– loď najela na mělčinu, tak jí vyprošťují …
– loď zabloudila …
No, už přesně nevím, co všechno jsem musel poslouchat, ale bylo to neskutečně dlouhý a únavný. Až jeden den zazvonil zvonec… tedy telefon a Estefano mi (Jitušce) radostně sdělil, že motorka „už“ je v prodejně. Tak jsme všeho nechali a běželi tam… abychom po 5ti minutách zase odešli, protože ji zapomněli pojistit. Další den měl „kdosi“ zavolat a sjednat pojištění po telefonu, ale museli jsme to znovu několikrát urgovat. Samotné sjednání pojištění byla docela divočina, protože dle zákona musí internetový prodejce pojištění mluvit s majitelem – tedy se mnou – ale já španělsky nemluvím (zatím 
). 
Jedinou možností tedy bylo, že prodejce předkládal nabídku španělsky, Jitka překládala a já odpovídal anglicky. Další den jsme se tedy vydali do prodejny znovu a tentokrát proběhlo všechno velice rychle. Estefano nás halasně uvítal, pak – jako vždy – prohlásil, že nemá moc času, nastartoval motorku přímo v obchodě (takže Jitka omdlévala ze výfukových zplodin), upozornil mě, že je „moc silná“ (má 125 PS), ať dám pozor, abych na ní hned před obchodem neupadl, na poučení o záběhu se zvysoka vykašlal, podal mi ruku, poplácal po zádech a bylo to!