Na některé otázky, které nám vrtaly v hlavě, už začínáme dostávat odpovědi. Například:
1) Kampak asi tak místní jezdí na dovolenou (cha, cha)? Většina lidí, se kterými jsme za těch pár dnů přišli do styku: realitní agentka, majitel našeho bytu a právník v jedné osobě, prodejce aut, náš architekt, úředník na radnici, šéf naší pobočky banky, ale i recepční či poštovní úřednice za přepážkou, jezdí – to se podržte – na dovolenou do Evropy či Jižní Ameriky. V případě Evropy většinou přistanou „na Poloostrově (la Peninsula)“, jak říkají pevninskému Španělsku, ale většinou to spojí ještě s návštěvou nějaké další země. A my měli bláhově zato, že většina místních sebou o dovolené prostě „plácne“ na nejbližší pláž. Například Emilio – náš domácí – sjezdil na elektrickém kole tak velkou část Evropy, že Vr. jen blednul a tiše záviděl.
2) Jak je to vlastně se spropitným? Velmi liberální. Dát jej můžete ale nemusíte. Pokud dáte, jeho výše záleží čistě na vás a vaší spokojenosti. Občas se setkáváme se situací, že za námi číšník vybíhá až na ulici a vrací pár drobných, které jsme nechali na tácku.
3) Je odsolená mořská voda, která teče z kohoutku, pitná? NENÍ. Takovou odpověď jsme slyšet nechtěli, předpokládali jsme, že ano. Představa nekonečného vláčení se s kanystry vody – byť velmi levné – nás trochu otrávila.
4) Sežene se v místních obchodech mák anebo měkký tvaroh? NE. Upřímně, čekali jsme to. Že se kromě Česka snad nikde na světě nesežene hrubá a polohrubá mouka je už všeobecně známo.
A jen pro zajímavost, úplněk tady nastává o den dřív než v Česku, tento měsíc byl tedy včera,
v pátek 13. září.