Rok: 2019

V lednu kopeme základy!
By in

V lednu kopeme základy!

Ano, přátelé, je to tak! Na poslední prosincové poradě VráJi bylo jednomyslně rozhodnuto, že v lednu 2020 zahájíme stavbu. Na 30. prosince 2019 jsme objednali geologický průzkum terénu, který je v místní sopečné krajině nutný pro výpočet základové desky. Jakmile budeme mít výsledky a architekt na základě nich zpracuje dokumentaci, jdeme do toho! Stavební firmu už máme taky skoro vybranou…

Jestli už máme stavební povolení? Ne, proč se ptáte? Ale Vr. prohlásil, že marného čekání už bylo dost a pokusíme se využít principu „silencio administrativo“ (více v článku Ještě jednou čtvrtek: realita). Miguelovi tím dáme jasně najevo, že jeho zlomyslnost nás nezastaví a ten „kus papíru“ ke stavbě nepotřebujeme.

Vánoce "v cizině"
By in

Vánoce "v cizině"

Vánoce jsou na Kanárských ostrovech obdobím stěhování národů. Pokud lze o místních obyvatelích směle prohlásit, že jsou vášniví cestovatelé, pak v období vánočních svátků to platí dvojnásob. Většina Kanářanů tráví vánoce na jiném než „svém“ domovském ostrově, takže lokální letecký dopravce Binter se může přetrhnout, aby zvládl přepravit všechny tam, kam chtějí.

My jsme se zachovali stejně a odletěli na pár dnů na Gran Canaria. Náš hotel stojí přímo na okraji kráteru Bandama v severovýchodní části ostrova poblíž Las Palmas. Kdo jste na Gran Canaria byli, asi s námi budete souhlasit, že ostrov stojí za to navštívit zejména kvůli nádherným scenériím hornatého vnitrozemí a možná kvůli některým městečkům, jako je např. Teror, Firgas, Artenara či Tejeda. Zajímavá je rovněž cesta podél západního pobřeží z Agaete do obřího zelinářského ghetta Aldea a dále do Artenara, anebo z Tejeda do San Bartolomé de Tirajana a dále na jih přes Fataga do letoviska Maspalomas (toto město už ale rozhodně zajímavé není). Zbývající část pobřeží (včetně pláže Las Canteras v hlavním městě Las Palmas) nás ani v nejmenším nenadchla a některé jižní zátoky, např. Playa Taurito, či Playa del Cura se svými gigantickými poloprázdnými hotelovými komplexy (dostavěnými) a skelety dalších (nedokončených a již léta opuštěných) nás vysloveně vyděsily. 

Ve vnitrozemí jsou momentálně vidět následky letošních rozsáhlých letních požárů, ale současně až udivující vitalita přírody, protože půda už je na mnoha místech pokrytá nově rašící vegetací a některé stromy shazují uškvařenou kůru, pod níž prosvítá živé dřevo.

Pokud si na Gran Canaria plánujete půjčit auto, zvolte raději automat, protože vzhledem k velice členitému terénu vedou všechny místní silnice z jedné zatáčky do druhé a z kopce do kopce, rovinu si užijete jen na dálnici. 

A ještě poznámka na závěr – po 4 měsících života na ostrově, kde neroste tráva a nejsou lesy ani louky, jsme byli s Vr. první den úplně vykulení ze zeleně všude kolem nás 😊.

Štastné a veselé!
By in

Štastné a veselé!

Že vánoce zrovna nemusím, je o mně dlouhá léta všeobecně známo. Kupodivu ale tady, v zářivém slunci a teple doprovázeném pravidelným šploucháním moře, je pro mě vánoční období daleko snesitelnější než v Čechách – skoro až milé.

Takže, přátelé, přejeme vám všem
POHODOVÉ VÁNOČNÍ SVÁTKY STRÁVENÉ PODLE VAŠICH PŘEDSTAV    
VRÁ+JI

P.S. Připravili jsme pro vás malý dárek – možnost přihlásit se k odběru článků. Políčko pro vložení emailu najdete vpravo nahoře po rozkliknutí libovolného článku. Jen ještě upozornění, že potvrzovací email má tendenci spadnout do spamu.

Neobyčejná krajina Lanzarote
By in

Neobyčejná krajina Lanzarote

Lanzarote – jakýsi jižní Island – se vyznačuje velmi exotickou krajinou, jíž dominují barevné sopky černá lávová hornina a suť, palmy, subtropické sukulenty a kaktusy, svahy poseté kamennými zídkami a bílé nízké domky s pečlivě upravenými zahrádkami. Většina lidí je při první návštěvě ohromena a současně okouzlena. Existuje ale určité malé procento návštěvníků, které zdejší krajina vůbec neosloví a zejména jim vadí skutečnost, že většina pláží je tmavých.

Vr. už má po 4 měsících, kdy na motorce projel ostrov křížem krážem, zmapované prakticky všechny radary a s nevolí konstatoval, že od doby, kdy jsme tady byli poprvé, jich výrazně přibylo – tehdy tu nebyly prakticky žádné. 


Jak jsem místo cukroví upekla čepici
By in

Jak jsem místo cukroví upekla čepici

Zima je nejlepší období k poznávání místních sopek. Slunce už nemá svou letní sílu, takže černá struska není rozpálená, a proto se po ní lépe šplhá. Nahoře však fouká. A to hodně. Už několikrát jsme si blahopřáli k rozhodnutí nevyhazovat zimní bundy, čepice a rukavice v Česku, ale pro jistotu je zabalit s sebou. Když nic jiného, čepici na vrcholcích sopek užijete stoprocentně.

Ta Vráťova byla tuhle už tak zaprášená, že potřebovala vyprat. A když vyprat, tak i usušit. A právě to se ukázalo jako velký problém. Po celodenním sušení na balkoně na slunci byla v důsledku velké vzdušné vlhkosti stále napůl mokrá. Tak jsem ji strčila na chvilku do horké trouby. Taky znáte ty situace, kdy na něco čekáte, pořád kontrolujete teplotu, čas, barvu, prostě všechno možné a stále se nic neděje… a pak na vteřinu odběhnete a všechno je v čudu? Tak přesně k tomu došlo s tou čepicí. Když jsem se za vteřinu vrátila, vršek byl uškvařený do hněda! V prvním okamžiku mě to naštvalo, ale pak jsem si uvědomila, že stejně zatím nemám vymyšlený žádný dárek pro Vr., takže se právě jeden vhodný začal rýsovat.

Další, co si letos s Vr. po dlouhých letech, kdy jsme trávili vánoce ve vzdálených zemích, chceme pořídit, je maličký plastový vánoční stromek (jiné tady ostatně ani nejsou) ve variantě „zasněžený“.

Ale jinak se od našeho modelu trávení vánoc v cizině ani letos neodchýlíme. Koupili jsme si letenky na vedlejší ostrov, kde strávíme pár dní mezi vánoci a Novým rokem. Teď – když už jako rezidenti máme letenky mezi ostrovy „za hubičku“ – není důvod sedět na jednom místě.

A na vaše četné dotazy ohledně zdraví referuji:
– všechny stehy už mám vytažené,
– naražená žebra pořád bolí jako sviňa, 
– nárazem do brady jsem si pochroumala ještě čelist a krční páteř,
– barvou kůže stále připomínám Avatara.

5 minut slávy v cykloobchodě
By in

5 minut slávy v cykloobchodě

V cyklistickém obchodě na hlavní třídě už jsme byli koupit různé drobnosti třikrát. Ale teprve dnes, kdy jsme se s Vr. vypravili vybrat pro mě nové sedlo za to zničené při pádu, mě vzali oba prodavači plně na vědomí. Když spatřili mých 5 stehů v obličeji, uznale pokývali hlavami, při pohledu na mou sešitou dlaň pochvalně zamručeli a když jsem jim ještě navíc předvedla barevnou paletu na nohou, s obdivem v hlase poznamenali „to teda byl opravdu kvalitní pád, který se počítá!“ Na oplátku mi ukázali zase oni své jizvy a deformace různých částí těla. Vr.  jen mlčky stál opodál, protože se neměl čím pochlubit. A vsadím se, že mu bylo dokonce trochu líto, že nemá na těle stopy po zranění takového kalibru, kterým by je trumfl.
Ještě téhož odpoledne jsme si vyrazili znovu na kolech, abych nové sedlo vyzkoušela, tentokrát ale jen kolem moře. Na útesy už mě nikdo na kole nedostane. 

Náš nájemní dům voní
By in

Náš nájemní dům voní

Opravdu! Chodbami našeho domu se neustále line příjemná vůně. Zpočátku jsme si mysleli, že asi náhodou zrovna jedeme výtahem či jdeme po chodbě těsně po nějaké šarmantní dámě, ale typ vůně ani intenzita se nemění a rozlévá se ve všech prostorách domu, včetně garáží, takže žádná šarmantní dáma, ale vzduchotechnika.

Naše pračka zpívá! Snad vedena vděčností za to, že konečně někdo vyčistil filtr od spousty sajrajtu, po skončení pracího cyklu z jejích útrob pokaždé zazní minutu trvající sladce dětinské aranžmá melodie  „Happy birthday to you“,  pardon zde „Feliz Cumpleaños“.

Naše stěny by hrály!  …kdybychom ovšem přišli na to, jak ovládat rozhlasové  přijímače zabudované ve zdech každé místnosti, včetně koupelen a WC.  I náš domácí to po chvíli marného snažení vzdal.

Až potud všechno fajn. Je tady ale jedna věc, která nás (zejména mě) trochu zneklidňuje a v noci nám poměrně významně narušuje spánek. Náš dům totiž praská! Ale jak! Vsadím se, že kdybyste to slyšeli na vlastní uši, leckoho z vás by to taky znervóznilo. Vr. mě sice uklidňuje, že to je prostě obří betonová konstrukce, která různě pracuje a sedá si do písku co je všude kolem nás i pod námi, když se ale několikrát za noc ve zdech ozve rána jako z děla anebo duté puknutí „běžící“ ze suterénu vzhůru po zdi, mívám dost divný pocit. V jednom pokoji je prasklina od podlahy až ke stropu, v podzemních garážích měří statici náklon nosníků, v kuchyni se začínají lámat dlaždice na zdi a v obvodové zdi zeje trhlina od našeho arkýře přes dvě podlaží až k chodníku. Vzhledem k tomu, že dům byl postaven teprve před 5 lety myslím, že je to na pováženou. Posunula jsem si stůl s počítačem kousek dál od okna… Každopádně, Vr. je toho názoru, že rok ten dům ještě určitě vydrží. 

Vzhledem k výše uvedenému je skutečnost, že náš balkon i podlahy jsou prakticky neustále plné písku navátého z pláže celkem nepodstatnou komplikací. Ve skutečnosti se dá teď v zimě na balkon vkročit jen po důkladném vyluxování vysoké vrstvy písku na dlaždicích, vytřepání sedátek na křeslech a několikanásobném (!) umytí stolku a zábradlí, jinak získáte namísto písku mazlavou kaši. To nás moc nebaví a tak jsme se rozhodli balkon ignorovat. A opět se ukazuje, že všechno má svá pro a proti. I ta nejlepší adresa v Arrecife…
                                

Kdo komu vlastně co řekl?
By in

Kdo komu vlastně co řekl?

V obchodech, na úřadech, dokonce i na ulicích už se docela dobře domluvím a lidem celkem obstojně rozumím. V televizi můžu bez problému sledovat zprávy (dokonce i sportovní), dokumentární a vzdělávací pořady, diskuse o všem možném, reklamy… prostě skoro všechno kromě filmů. Přesně řečeno, i filmy jsou jakžtakž v pohodě, ale většinou jen do momentu, kdy dojde k nějakému zásadnímu zvratu, situace se komplikuje, hrdina není tím, čím se zdál být, případně se začne vtipkovat. V tom okamžiku se pokaždé naprosto ztratím, takže se dá říct, že jsem zatím žádný film nepochopila. Ještě, že mám Vr.! Ten je na tom úplně opačně. Španělsky zná zatím jen pár základních vět, ale má intuici a na rozdíl ode mě dokáže domýšlet příběhy…  takže mi většinou po skončení filmu vypráví, o čem to vlastně bylo.   
                                                             
                

 

Dárek k svátku
By in

Dárek k svátku

Když jsem před necelým týdnem psala o tom, jaký dárek dostal Vr. od místního zdravotního systému k narozeninám, netušila jsem, že ani já ke svému svátku nezůstanu pozadu, naopak, že ho výrazně trumfnu. Že navštívím nemocnici (jedinou na ostrově), poznám hned několik jejích oddělení a celková bilance bude: 8 stehů, rentgen hrudníku, ramene obou zápěstí a levého kolena, injekce proti bolesti na místě a recept na další léky proti bolesti s sebou…

Tomu předcházelo téměř pětihodinové čekání na urgentním příjmu a ještě předtím pád z kola v kamenitém terénu, kdy mě nárazový vítr při sjezdu z kopce doslova porazil, přičemž vítr je hodně slabé slovo. Stalo se to na útesech nad Famarou v severozápadní části ostrova a už když jsem padala, tušila jsem, že to bude průšvih. Když jsem pak na zemi jedním okem zahlédla úlomky dioptrických brýlí a na druhé oko neviděla vůbec, propadla jsem panice, že je to průšvih daleko větší, než jsem předpokládala. Cestou do nemocnice se však ukázalo, že jsem v první chvíli neviděla kvůli spoustě krve z roztrženého obočí, která mi oko zalila, ale samotnému oku – naštěstí!!! – nic není. Nevěřili byste, kolik krve vyteče z několika povrchových ran. Než jsme dojeli do nemocnice, byla jsem zakrvácená jako oběť pumového útoku. A uvnitř jsem se cítila jako po hodině v kleci s Karlosem Vémolou. Když mi pak konečně k ránu sešili obočí, řeznou ránu v dlani a přišili visící cár kůže zpátky k bradě, vydali jsme se konečně domů, abychom se posilnili na další den aspoň pár hodinami spánku. 

Další den jsme totiž – díky intervenci náměstka starosty – měli spolu s naším architektem schůzku s Miguelem (mezitím se vrátil z Argentiny), na které se měly definitivně probrat připomínky k našemu projektu domu. Tu schůzku jsme prostě nemohli prošvihnout a já musela zmobilizovat veškeré rezervy, abych to vůbec dala. To ráno bylo hodně těžké. Nechám bez komentáře, že v době, kdy schůzka měla začít, Miguel v kanceláři nebyl a přišel až téměř o hodinu později s rukama v kapsách a frajerským postojem i pohledem. Celá schůzka pak proběhla poměrně v klidu, probíraly se věcné detaily. Veškeré připomínky byly samé ptákoviny, jako třeba že máme umístit jinam pračku (!) a podobně. Všechno se ale zvrtlo v okamžiku, kdy už jsme byli téměř na odchodu a padl dotaz, kdy tedy můžeme čekat vydání kýženého stavebního povolení. Odpověď, že: „Až to bude, tak to bude“ nás – samozřejmě – neuspokojila, začali jsme naléhat na stanovení nějakého konkrétního data a Miguel s odporným úsměvem prohlásil, že by to hypoteticky mohlo být do konce roku, ale taky to klidně může trvat ještě několik měsíců. V tom okamžiku už se Vr. neudržel a přede všemi a pěkně nahlas mu do očí řekl, že takového idiota ještě v životě neviděl. Tudíž, stavební povolení teď už určitě dostaneme velmi brzo.

 

Pak jsme jeli domů, dali si oběd, já zalezla do postele, protože účinek injekce proti bolesti už dávno pominul, a Vr. začal sepisovat další stížnost…

Dárek k narozeninám
By in

Dárek k narozeninám

Přátelé, nechci vás podceňovat, ale myslím, že nikdo z vás neuhodne, co dostal Vr. k letošním narozeninám, které slavil tuto sobotu. Že to v těchto zeměpisných šířkách nebyla ani šála ani lyžařské ponožky je jasné, ale nebyly to kupodivu ani žádné doplňky na motorku, či nářadí. Ano správně, byl to zážitkový dárek, jak je teď v módě. Původně jsem chtěla zarezervovat stůl v nějaké trendy restauraci, což tady na Lanzarote není zrovna snadný úkol. Ale pak se naskytl dárek, který svou originalitou hned tak něco nepřekoná! V sobotu večer  jsme se společně vydali do … nemocnice. Vr. totiž dostal poukaz na rentgenové vyšetření ramene, a to přesně na 21:30, kdy měli nejbližší volný termín. Tak jsme to vzali. 

A to, že ten večer měla službu na radiologii krásná, mladá a dlouhovlasá sestřička, byl další bonus. Takže Vr. si ten dárek skutečně užil!